Reality check

Reality check: Až zazvoní naposledy

Na konci střední školy to vypadá jednoduše. Maturita v kapse, všechno před tebou. Máš čas. Můžeš zkoušet, hledat, studovat, nebo začít pracovat. Jenže realita se neptá, co plánuješ. Realita přijde bez ohlášení – a většinou dřív, než čekáš.

Nejtěžší nejsou rozhodnutí. Nejtěžší je čelit následkům. Přijde první pád. První zklamání. A první otázka, která zní trochu jinak než "Co si dám k obědu ve školní jídelně?" Třeba:

"Co když jsem se spletl?"
"Co když nevím, co chci?"
"A co když už není cesta zpátky?"

Mýtus: "Hlavně ať máš školu"

Dlouho nám říkali, že vysoká škola je záruka budoucnosti. Titul jako vstupenka do dospělého života. Jenže to neplatí automaticky. Znám dvě kamarádky s čerstvým inženýrským titulem, které si po škole představovaly, že si konečně pořádně vydělají. O pár měsíců později jim přišla nabídka na 25 tisíc čistého. Stejná jako lidem bez školy.

A pak si uvědomíš, že jsi tři, čtyři, pět let něco budoval... a skončil jsi na tom samém startu. Jen s větší únavou.

Obor hraje roli. Ale nestačí.

Každý máme jiný směr. Někdo medicínu, někdo práva, někdo ekonomii nebo IT. Ano – některé cesty můžou být klidnější nebo rychlejší. Ale žádná není jistá. Ekonomů je plno. IT specialistů je spousta. Všichni začínají stejně – bez zkušeností a s očekáváním. A pak přijde první konfrontace s realitou.

Vysoká škola je dnes spíš mapa než cíl. Může ti pomoct se zorientovat. Ale neodvede to za tebe. Protože nestačí něco vystudovat. Musíš to začít žít.

Pád. A pak volba.

Já jsem po maturitě šel do Plzně studovat IT. Měl jsem vizi – směr, o kterém se říká, že má budoucnost. Ale po pár týdnech jsem zjistil, že 18 hodin výkladu týdně mě dusí, ne rozvíjí. Teorie mi nedávala smysl. Cítil jsem, že tam nejsem doma. A tak jsem odešel.
Bez plánu. Bez jistoty.

Začal jsem hledat práci. Jen s maturitou, bez praxe. Ať jsem koukal kamkoli, čekaly mě buď nabídky za 25 tisíc čistého, nebo práce, která by mě zlomila dřív než posunula. A tehdy se to zlomilo ve mně.

Finanční poradenství: začátek bez jistoty

Od střední školy mě bavily investice, přemýšlení o penězích, plánování. A najednou jsem měl příležitost zkusit něco, co není jen práce, ale i služba. Služba, která má dávat smysl oběma stranám.

Ze začátku jsem nic nevydělával, musel jsem platit zálohy na sociální a zdravotní a to mě motivovalo něco dělat. Byl jsem ve fázi, kdy si všichni okolo říkali: "Tohle nemá smysl." Ale já věděl, že to není o rychlých číslech. Je to o dlouhodobém vztahu. O důvěře. O tom být někomu oporou v tom nejcitlivějším – v jeho penězích a budoucnosti.

Návrat do školy. Jinak.

Po pár měsících přišlo další rozhodnutí. Už jsem podnikal, ale věděl jsem, že pokud nebudu student, čekají mě do nekonečna nemalé odvody na sociální a zdravotní pojištění. A tak jsem se rozhodl vrátit do školy. Tentokrát ne z přesvědčení, ale z rozumu.

Vybral jsem si Prahu – kvůli dostupnosti, rodině, klientům, a taky kvůli sobě. Studium mi dává prostor rozvíjet byznys a zároveň být stále krytý jako student. Dnes to funguje. A dává to smysl.

Tělo, které drží hlavu

V celém tom procesu jsem pochopil ještě jednu věc – že nejde jen o hlavu. Potřebuješ stabilitu. A tu jsem našel i v něčem úplně jiném – ve fitku. Cvičení mi dalo disciplínu. Jasný režim. Odpovědnost za svoje tělo. A hlavně – hlavu, která je v klidu, když tělo maká.

Zdravé tělo, zdravá mysl. Klišé? Možná. Ale je to pravda, která mi pomohla zvládnout věci, které bych dřív možná vzdal.

Reality check

Po škole tě nikdo nepřipraví na to, co přijde. Nepřijde návod. Jen otázky. A někdy i pochyby. Ale právě v těch chvílích se tvoří to důležité.

Můžeš zůstat stát. Nebo jít. Můžeš si stěžovat. Nebo začít budovat. Ať už si vybereš jakoukoli cestu – nevzdávej to. Bojuj. I když to nebude hned fungovat. Vyplácí se to. Každý pád ti jednou ukáže, že byl potřebný.

A když si to dovolíš, zjistíš, že to jde. A že největší jistota není ve škole ani v platu – ale v tom, že víš, co děláš. A proč.

A co teď?

Dnes jsem pořád student. Ale k tomu i podnikatel. A hlavně člověk, který ví, proč dělá to, co dělá. Vydělávám si hezké peníze – na to, že jsem student, možná až nečekaně dobře. Ale nejde jen o peníze. Dělám práci, která mě baví. Práci, která má smysl. A hlavně – zvládnout se to dá. I když je to občas náročné, nejsem obětí okolností. Mám směr. Mám tempo. A rozhodně nemám v plánu zpomalit.

Léto pro mě nebude o dovolené. Mám rozjeté projekty – jedním z nich je i renovace starého VW Brouka z roku 1961. Je to trochu jiný svět než finance, ale právě to mě na tom baví. Mít něco vlastníma rukama. Vdechnout staré věci nový život. A možná je to vlastně stejný princip jako u lidí – ukázat jim, že můžou začít znovu. Líp. Jinak. Po svém.